OBSAH:
1. KTERAK HUCULSKÝ KONÍK K ÚHOŘÍMU PRUHU PŘIŠEL
2. KTERAK HUCULSKÝ KONÍK K ZEBŘÍMU PRUHOVÁNÍ PŘIŠEL
3. KTERAK HUCULSKÝ KONÍK KE STŘAPATÉMU OCÁSKU PŘIŠEL
4. KTERAK HUCULSKÝ KONÍK K HUSTÝM CHLUPŮM PŘIŠEL
5. KTERAK HUCULSKÝ KONÍK K OSLÍMU KŘÍŽI PŘIŠEL

1. KTERAK HUCULSKÝ KONÍK K ÚHOŘÍMU PRUHU PŘIŠEL

Nebylo to ani za devatero horami, ani za sedmero řekami, tenhle příběh se stal - věřte nebo nevěřte – na jedné farmě se stájí, dvorem a ohradama. A bylo to vlastně o kousek dál – u lesního rybníku Ježek. Zrovna tam, kde je ticho a stromy a voda na jaře ledová, až se tají dech.
Neptejte se, kdy to bylo. Nebo se klidně ptejte. Mohlo to být dávno nebo včera a kdoví, jestli jsme si to jen nevymysleli. Vymyslela to duhová dáma jménem Fantazie, která se nám občas v hlavě probudí a pohladí nás sametovým nápadem...
Ať už to bylo kdykoliv, zkrátka se stalo, že malý huculský Koník, ještě hříbátko, takový ten nohatý mrňous, samé koleno, chlupáček neposedný, si najednou při ukusování mezi dvěma žvejknutími uvědomil, že to jejda není ono jako včera. Ale co není ono ? Co je jiné ? Rozhodl se to promyslet pořádně.
„ Máma tu je – dokonce míň unavená než včera, protože ti dvounozí nešikové ……aha, Zub jim vlastně říká lidi……. mají odřené zadky a dnešní vyjížďku odřekli. Tráva je príma – jé a tady je dokonce ta růžová kytka, co mě lechtá v nozdrách na kýchnutí. Ta protivná voda shora už nepadá – máma sice říká, že jenom pršelo, ale já tvrdím, že to studilo jak čert a že už o to vůbec nestojím.
Srst už mě nekouše – dneska ráno mě ta blonďatá celého vyčistila. Asi proto, že jsem neměl roupy (nevím sice, co to ty roupy jsou, ale říkají to vždycky, když sebou šiju, melu, kopu, nepostojím a vůbec dělám jen zlošárny).
Už to mám!!!!! Nejsou tu kluci a holky- teda ostatní huculský mrňousové!!!! Nikdo se se mnou nehoní, holky si nešpitají hlouposti tamhle u vany s vodou a u té velké louže už kluci nepečou plán, jak ty upištěný ženský vyráchat v blátě, aby dostaly vyhubováno. Jsem tu sám. A je mi smutno. To je ono. Ach jo.“
Koník měl pravdu. Včera přešli malí koníci do ohrady za Javořím. Nastal čas odstavení hříbat od maminčina mléka.
„A nejhorší na tom je, že odstavený jsem vlastně já – nemám tu kamarády a je mi tak jako na slzičky nebo co. Copak za to můžu, že jsem se narodil později a na odstavení jsem ještě prťavousek ?“ povzdechl si Koník.
Večer si všichni všimli, že je Koník smutný. Prohlíželi ho ze všech stran, zkoušeli mu strkat do zadečku teploměr, zkoumali jeho kobližky. Na nemoc to nevypadalo. Ale přece to nemůže být jen tak, že ten největší neposeda jen stojí, kouká do dálky a nevyvádí čertoviny. Nakonec padlo rozhodnutí – ráno ho dáme s mámou do té ohrady za Petráňovým lázem, je tam nespasená tráva, ať si užije. a pak uvidíme.
Nová ohrada se Koníkovi líbila, byla velká, plná kytek, ale stejně to nebylo ono. Sotva máma zmizela v horním rohu ve stínu stromů, Koník se rozhodl: „Takhle to dál nejde. Já prostě za klukama uteču a basta!!“
A představte si to štěstí – hned po chvilce hledání objevil koník malinko nahnilý kůl v dolním rohu ohrady, rozhlédl se, jestli se někdo nedívá, opřel se o kůl bokem a šup – kůl byl venku. Koník pelášil kolem klád na silnici, kousek dolů a zahnul ke kravínu. Tam si vzpomněl, že Javoří je doleva a zahnul. On si ale popletl, kde je vpravo a kde vlevo a zamířil kolem studny nahoru ke golfovému hřišti!!!! Úplně na opačnou stranu!!!! Vůbec si to neuvědomil a pádil ostošet lesem a doleva a doprava, prohnal se křovím a najednou stál na břehu rybníka, zakvákaly žáby a přední kopýtka mu omývala voda. “Co teď ? Umím já vůbec plavat?“
Vtom se pod hladinou něco mihlo, teď zas ….a teď zas zpátky. Koník se trošku polekal, ale zvědavost byla silnější, naklonil se ještě malinko a uviděl, že to míhání je vlastně malý hadí kluk, který honí bublinky od ponořené větve ke kulatému kameni.
(Milí čtenáři, promiňte, že jsme do rybníku ježek nacpali úhoří mládě, což je samozřejmě nesmysl. Navíc to ani není had, ale ryba. Dovolujeme si tyto nehoráznosti jen a jen proto, že jsme v pohádce a tam se to prý smí).
Když malý hadí kluk Koníka zblejsknul, nechal bublinky bublinkami, vystrčil hlavu z vody a spustil:“ Ahoj koníku. Neboj se mě, já jsem Úhoř. Jsem malý, já vím, jsem vlastně zatím spíš jen Úhořík. Jsem tu hrozně moc sám, není tu nikdo, s kým bych si mohl hrát a tak se koušu nudou a bublinky už mě nebaví a žáby chtějí jen kvákat a vůbec. Pojď si se mnou hrát, prosím.“ (To je ale zapeklitá situace, milí čtenáři. Tím bláznivým nápadem, že v rybníku Ježek bude úhoř, jsme stvořili moc opuštěného a smutného tvorečka, tak čtěte honem dál, abychom to co nejrychleji napravili.)
Tohle bylo něco pro Koníka. Vždyť on si chtěl taky moc a moc hrát a dovádět a bláznit a….. Nerozmýšlel se ani chviličku, vběhl do rybníku, až se mu na okamžik z té studené vody zatajil dech, ale při samém stříkání a honění na chlad brzy zapomněl. Šťouchali se s Úhoříkem, házeli kamínky, kdo dál, cákali na mouchy nad hladinou, lechtali žáby stéblem rákosí a nakonec vymysleli bezvadnou hru. Když začalo být Koníkovi opravdu zima, vzal vždycky Úhoříka na záda, tryskem se proháněl chvíli po břehu na sluníčku a pak se oba zase s výskotem vrhli do rybníku. Bláznili tak celý den, až Koník uslyšel z dálky řehtání a uvědomil si, že ho máma volá. “Jé, já už musím letět, aby nebyl průšvih, čau zítra,“ zavolal na Úhoříka, na břehu si otřepal vodu z ocásku a už běžel za hlasem ustarané mámy. Za chvíli už se jí vrtěl u zadku jako by vůbec nikdy a nikde nebyl. Máma ho očichala, jemně mu srovnala neposednou hřívu a najednou povídá: “Ty čuníku, cos to prováděl? Jak to, že máš na hřbetě tmavou šmouhu? Olízat to nejde, setřepat to nejde, přiznej se, kde jsi byl ?“
Koníkovi nezbylo, než kápnout božskou a přiznat se, že utekl, že byl celý den v prachu a vozil na zádech úhořího kluka. Od toho věčného máchání a běhání po břehu, kdy se Úhořík držel seč mohl, aby nespadl, zůstala totiž Koníkovi na hřbetě temná čára. Ne jako důkaz zlobení, ale jako znamení toho, že když je nám smutno, je lépe být na to dva, že nám není dobře samotným a navzájem se potřebujeme, že…….
…..ale však vy víte.
A protože to je všechno pravda a Koník o tom ostatním večer ve stáji vyprávěl, mají od té doby všichni huculští koně, koníci, klisny i kobylky na hřbetě tmavý pruh, kterému říkáme na památku ÚHOŘÍ PRUH. Je to i kousek naděje, že na každého někde čeká ten druhý do páru, když bude smutno.

Třeba to bylo všechno jinak, je to jen pohádka. Ale zkuste se schválně podívat huculským koníkům na hřbet a přesvědčte se sami.

Hup nahoru.


--------------------------------------------
2. KTERAK HUCULSKÝ KONÍK K ZEBŘÍMU PRUHOVÁNÍ PŘIŠEL

Byl podzim, jaký snad bývá jenom na Cunkově. V pondělí vichr jako na severním pólu rval listy z lípy a zaplétal je studenými prsty koním do hřív. V úterý se ohrady zalily sluníčkem tak teplým, že se rozehřála i stará ještěrka Elvíra a lebedila si celý den na poklopu od studny. Středa byla ve znamení dešťové záclony, kterou odhrnul teprve příchod soumraku. Čtvrtek se předvedl hustou mlhou, co stoupala až ke komínu a lechtala v nozdrách huculy i ve stájích. V pátek všem křupal pod nohama led a ranní větřík hrál písničku na první rampouchy nad vraty . Sobotní vyjížďka otrávila už i Čipu, protože šestkrát uklouzla na trávě s jinovatkou. A v neděli napadl sníh. Co jiného se dalo čekat ?
Ale počkejte – čekali to všichni člověci i huculští koně ( nic jiného se totiž na konci listopadu čekat nedá ), ale přece jen byl ve stáji někdo, koho to pořádně zaskočilo. Byla to drobná huculská Kobylka, která tu do oné sněhové neděle strávila právě jen těch sedm výše popsaných dní. Celý svůj život před tím si spokojeně řehtala stovky kilometrů dál na východ v teplé nížině (jméno vesnice už zapomněla) a pak se po jedné dlouhé jízdě nákladním autem ocitla právě tady na Cunkově.
Jak už to zpočátku s nováčky v huculském stádě bývá, nikdo si jí nevšímal, leda kopancem jí dali ostatní v ohradě najevo, že je nová a nemá se k nim přibližovat, nemá okusovat trávu tam, kde oni se právě pasou, že na oves nemá právo vůbec a jiné novinky, o kterých neměla ani tušení, dokud zase nepřiletělo z nějaké strany kopyto.
Jedinou spřízněnou duší byla pro Kobylku fenka Čipa a ta jí k ještě většímu zděšení suše oznámila, že sníh teď bude ležet pár měsíců, než roztaje. “Hrůza, to přece nemůžu vydržet, takovou zimu!“ pomyslela si Kobylka „Sníh zebe, kopýtka mám celá prokřehlá a když se se mnou ani nikdo nechce honit v ohradě, tak budu mít za chvíli ukrutnou a pekelnou rýmu. S tím musím něco udělat.“ Celý večer přecházela v boxu sem a tam, až se asi kolem půlnoci pousmála, oddechla si a spokojeně usnula.
Ráno, když se všichni koně najedli, byli čerstvě vyčištění a Zub je pustil do ohrady jiskřící tentokrát tisíci perliček, které vyčarovalo na sněhu slunce, zůstala Kobylka stát hned u vchodu do ohrady a trpělivě čekala, až se objeví Čipa.
Fenka naštěstí vyšla ven důstojně hned po zametání stáje a za chvíli už bylo vidět Kobylku, jak Čipě něco netrpělivě funí do ucha. Mluvily spolu asi pět minut, pak se Čipa otočila, zamyšleně si prohlédla vrata u chalupy a nakonec neznatelně přikývla. Kobylka radostně zařehtala, oběhla ze samé radosti kolem Čipy dvě šišatá kolečka a z jejího výrazu bylo jasné, že jediný zádrhel tajného plánu byl Čipiným přikývnutím definitivně vyřešen. Zbývalo jen čekat.
Čipa se ledabyle prošla okolo celého dvora, ozdobila dvě místa pod lípou ornamentem z kouřícího čůrání a jakoby se nechumelilo začala hlídkovat u dveří do domu. Příležitost na sebe nedala dlouho čekat. Jen co dveře zůstaly po turistech otevřené, vklouzla dovnitř (to se jí roztlouklo srdce napětím) a vyběhla nahoru po schodech.
Za chvíli vyběhla Čipa z domu ven, držela v hubě bílou igelitovou tašku a s výrazem andělské nevinnosti profrčela do Kobylčina boxu, kde tašku zahrabala v rohu do slámy.
Od toho dne mají všichni huculové nad kopyta proužkované nohy. Moudré knihy tvrdí, že jsou to pruhy tmavších chlupů zvané zebří pruhování. Ale my víme svoje. Zkuste se někdy sklonit níž a ještě níž a ještě kousek – no prostě až těsně ke kopytu huculského koně a uvidíte, že jsou to perfektně upletené ponožky. Samozřejmě pruhované !!! Kobylka je upletla i ostatním huculům, čímž taky trošku pomohla tomu, že se s ní na Cunkově už každý kamarádí. On i tvrdý horský kůň ocení, když ho nezebou kopýtka.

A až se o těch ponožkách přesvědčíte na vlastní oči, tak se snadno vysvětlí i to, proč Lenka tehdy malým Kulíkům neupletla svetry, když jí někam záhadně zmizela taška s vlnou i jehlicemi. Záhadně ? My víme svoje.

Hup nahoru.


----------------------------------------
3. KTERAK HUCULSKÝ KONÍK KE STŘAPATÉMU OCÁSKU PŘIŠEL

Tak já vám to teda povím. Prozradím to, protože lhát se nemá, že ? Ne abyste si teď mysleli, že jsem vám v některé huculské pohádce snad lhala ! To ne !!! Ale zatím jsem vám vždycky vyprávěla o těch správných, hrdinských, obětavých a jinak všelijak kladných huculských konících, jako by mezi nimi nikdy ani žádný zloch nezařehtal. V dušičce mě tíží to, že jsem vám ještě neprozradila, co o jednom huculském Koníkovi vím. Cítím,že je na čase jít s pravdou ven: jeden huculský koník byl hrozitánský špindíra. (Uf, a je to venku. Ani nevíte, jak se mi ulevilo, když jsem vám to konečně prozradila.)
Možná, že bychom se to ani nikdy nedozvěděli. Za všechno může jeden rázný starý pán, který představoval pro spoustu koňáků v Čechách postrach na sto honů. Už ani nevím, jak se jmenoval a navíc - musíme začít pěkně od začátku.
Jednoho dne se lidičky na Cunkově cítili tak pevně v sedle a v chovu huculů, že naložili nějaké koníky do náklaďáku, přidali sedla, uzdečky, ohlávky, čištění a další příšernou spoustu nezbytností, přidali slámu a seno a pár barelů s vodou a odkodrcali do Lysé nad Labem na výstavu koní. To je takových pár dní, kdy se ostatním lidem, kteří se zajímají o koně, ukazuje, kolik plemen koní kolem nás žije a jak se o ně staráme a co ti koně s námi všechno dovedou a tak vůbec. Je v tom trochu touhy všem říct, jak jsme rádi, že koně existují, je nám s nimi dobře a chceme, aby bylo dobře i jim s námi.
Na té výstavě to všechno začalo. Výprava z Cunkova byla sice nadšená a príma a s koňmi to uměla, ale přece jen to byli výstavní nováčci. Pár drobnostmi a svou upřímností padli do oka jednomu z organizátorů. Padli tam spíše jako smítko do oka než jako drahokam. Jednou z věcí, které o cunkovských huculech ten pán začal roztrušovat, bylo, že jsou ti huculové špinaví. A dokonce tvrdil, že nejsou špinaví jen na výstavě, ale pořád, že je za samé špíny svědí ocas a oni si ho škrábou o zeď a o ohradu a o stromy a od toho že mají vydřené - jako by zkrácené – žíně na kořeni ocasu.
No a to neměl říkat, všechny chovatele huculů ten nesmysl rozhořčil, rozhněval, rozčílil, popudil, každý přece ví, že to je normální v každé huculské rodině a basta. Výstava skončila, huculové odjeli domů, rozhořčení usnulo v práci všedního dne. Ale mně to nedalo. Pořád mi vrtalo hlavou, kdo měl vlastně pravdu – ten pán nebo Cunkovští ? A tak jsem se pustila do pátrání. Prohrabala jsem desítky přihrádek se zaprášenými knihami, prolistovala stovky stránek, až jsem to objevila. Ten pán měl vlastně pravdu. Ale pozor!! Ne v tom, že by se snad huculové ze samé špíny škrábali o zeď na ocásku, ale ten štětinatý kořen ocasu je věčnou památkou na jednoho jediného velešpindíru, malého huculského Koníka. Žil kdysi dávno se svou maminkou, tatínkem a ostatními huculskými kamarády a k smrti nerad se myl. Voda ho studila, mýdlo štípalo do očí, zubní kartáček vždycky někam zašantročil a jeho maminka z něj byla celá nešťastná. Šla na něj s prosíkem, andělsky, ďábelsky, ale nic nepomáhalo. Každé Koníkovo mytí skončilo dvěma možnými způsoby : buď se Koník zapasoval do rohu stáje a tak vehementně vrtěl hlavou, že on se mýt nebude a ne a ne a ne a svůj ocásek si v rytmu toho ne, ne, ne,třel o zeď, nebo někam zkoušel zalézt a schovat se a maminka ho za ocásek vytahovala ze skrýše, až mu zbyl konec ocásku dočista střapatý.
Jak už to v našich pohádkách bývá, zůstalo to už všem huculům. Kdo nevěří, ať tam běží a nalistuje si stranu 1265 v osmnáctém díle docenta huculských věd Zuberína Cunkovského s názvem Koniny ze společné stáje, vydané nakladatelstvím Vidle a lopaty v roce 1733. A promiňte mi prosím, že jsem vám dnes možná trochu pošramotila iluzi o neřestmi neposkvrněném huculském rodu. Ale jak už jsem řekla – lhát se nemá. A přiznejte se –že se taky někdy chováte jako čuňátko, teda jako ten huculský Koník ? Tak třeba Aničko – nezapomněla sis vyčistit zuby ? A co ty ruce, Kájíku ? A co takhle se někdy učesat, Madlenko ? A co takhle………
Dost. Nejdůležitější je, abyste si do svých hlaviček (učesaných, neučesaných, umouněných i čistých ) vtiskli to, že huculský koník umí být ten nejlepší koník na celém světě. Nebo alespoň pro vaše rodiče, kteří nechali kus svého srdce a práce na Cunkově, jím vždycky tak trochu bude. A to je dobře, když máme někoho rádi i s jeho chybičkami, ne ? Promiňte huculům, že se často po vaší starostlivé péči o jejich srst kartáčem a hřbílkem vesele vyválejí po zemi. Třeba vzpomínají na Koníka špindíru.

Hup nahoru.


--------------------------------------------
4. KTERAK HUCULSKÝ KONÍK K HUSTÝM CHLUPŮM PŘIŠEL

Nikdy nebuďte marniví. Že nevíte proč ? To je přece jednoduché, poučí nás dnešní příběh huculské Kobylky.
Je to už hrozitánsky dávno, vy si to určitě nepamatujete, ale tehdy byli huculští koníci skoro stejná holátka jako třeba lipicáni nebo arabové. S kratinkou srstí se proháněli po loukách, nemuseli dbát tolik na hygienu, prostě senzace.
Jednoho dne se na Cunkově vzadu na pastvině narodila maličká Kobylka. Ale co čert z Čertova břemene nechtěl, za dva dny se na huculské stádo přijely podívat tři autobusy plné dětí. Všichni ti mrňouskové se mohli zbláznit radostí, že vidí jiného mrňouska, totiž hříbátko čerstvě narozené. Zdálo se jim nejkrásnější na světě, všechny děti Kobylku pořád obdivovaly, chtěly si ji pohladit, škrabkaly ji za ušima a psaly na pohlednice: “Mami, tati, ta Kobylka je ze všech nejkrásnější“ a vůbec nadělaly tolik povyku, že to do večera naší huculské slečně stouplo do hlavy. Není se jí vlastně ani co divit. Když nás bude pořád někdo přehnaně chválit, tak se bude Soudnost krčit v koutku, zato Domýšlivost si mlsně olízne pusinku, jaké že to jsou zlaté časy.
Od toho dne nebylo s Kobylkou k vydržení. Pořád chtěla, aby ji někdo obdivoval, upozorňovala na sebe, jak se dalo, pořád skákala někomu do řeči a tvářila se jako koňská miss. Je pravda, že byla skutečně hezká, ale to jí nestačilo, chtěla být prostě pořád něco extra. Tu si tajně namočila kopýtka do fialové hojivé vodičky, kterou vyštrachala v koutě sedlovny (viděla přece, že ty ženské minulou sobotu měly taky namalované nehty), pak si zase zašmodrchala kus mašle z ohrady do hřívy jako ozdobu a ten chuchvalec pak vůbec nešel rozmotat (vždyť přece holčičky za ohradou mívají mašle dokonce dvě), pak zase začala chodit domů z pastvy pravidelně s nohama až nahoru od bláta (jak jinak nahradit ty moderní barevné punčocháče, když v bufetu nic takového neprodávají), prostě hrůza. Ošetřovatelé ani její máma si s Kobylkou už vůbec nevěděli rady. Marné bylo domlouvání, pohlavky, domácí vězení, nic nepomohlo. Všichni s ní měli jen samé trápení a tak se nedivte, že se s Kobylkou ani nikdo z ostatních malých Koníků a Kobylek nechtěl kamarádit. Jednoho dne ráno bylo zataženo a chladno. Z lesů stoupala mlha a v ohradě nebyla žádná zábava. Až tu konečně, kde se vzali, tu se vzali, dorazili čtyři turisti. Kobylka začala radostně cválat sem a tam a ve snaze upoutat co největší pozornost prováděla úplné krkolomnosti. Turisti na ní mohli oči nechat, vyfotili u ohrady dva filmy a plni dojmů asi po hodině odcházeli. Kobylka si všimla, že po nich zůstal přes ohradu přehozený zapomenutý dlouhý chlupatý svetr.
Už na ně chtěla zařehtat: “Haló, vraťte se!“ Vtom se v ní ale zavrtěla Marnivost, odstrčila Poctivost a už to bylo. Kobylka potichu stáhla zubama svetr z ohrady a za keřem si ho na sebe nasoukala. Padl jí docela dobře, když si zapnula zip, obtáhl ji pěkně kolem bříška a Kobylka se v něm celá chlupatá a huňatá začala pyšně procházet po ohradě. Koníci se po ní sotva ohlédli, její věčné předvádění už nikoho nebavilo, jeden si dokonce zaťukal pravou zadní nohou na čelo a tím to zhaslo. To bylo pro Kobylku zklamání! Tak jí to sluší a oni ? Pche, asi nemají vkus nebo co !
Do stáje proklouzla Kobylka v hloučku ostatních koní tak, aby si jejího nového modelu nikdo z ošetřovatelů nevšiml a po večeři se zkoušela zhlížet alespoň v té trošce vody v napaječce, ale nebylo to ono. Musí se přece někomu předvést ve svém novém svetru, jinak neusne ! Kobylka začala strkat čumákem do dveří boxu a měla štěstí. Nebyly dobře zajištěné a za chvilku už poklusávala venku. Byla noc, jen vzadu v táboře plápolal oheň. Hned se rozhodla! Půjde tam !!
Přeběhla rychle louku, přicválala k ohništi, ale v tom šeru zakopla a šlápla přímo do odložené kytary. Všichni kolem ohně se lekli, začali kobylku chytat, honit, až jí nakonec nezbylo nic jiného, než se pokusit uniknout velkým skokem přes plápolající oheň. A to neměla dělat. Plameny šlehaly vysoko a seškvařily svým žárem zoubky zipu na Kobylčině novém svetru pevně do sebe.
To byla ráno ostuda!! Kobylčin huňatý svetr byl celý špinavý od popela, potrhaný, visely z něj cáry a kousky ulámaných větviček a ona ho nemohla sundat. Ošetřovatelé se zlobili, maminka Kobylku vytahala za uši a ostatní Koníci se jen smáli. Od toho dne jí nikdo neřekl jinak než Špindíra nebo Umouněná.
Kobylka se styděla a snažila se všechno napravit. Postupně se z ní stala milá a hodná koňská holčička, která byla na ostatní příjemná, pomáhala jim a netropila žádné velké neplechy, protože poznala, že je lepší být obyčejný Koník uprostřed kamarádů, než marnivá kráska, kterou vlastně nikdo nemá rád.
A tak si jednoho dne huculští koníci řekli, že to Kobylčino zmoudření by mohlo být dobrým příkladem pro ostatní a odpustili jí. Od té doby jim začala všem růst hustá srst, jakou ostatní koně nemívají – přesně tak huňatá, jako byl Kobylčin nešťastný svetr. To jako na památku. A v zimě se jim na Cunkově taková srst setsakramentsky hodí. Nevěříte ?Tak se přijeďte podívat.

Hup nahoru.


---------------------------------------------------------
5. KTERAK HUCULSKÝ KONÍK K OSLÍMU KŘÍŽI PŘIŠEL

Když přijedete na Cunkov, určitě si po chvíli všimnete vyššího šlachovitého muže s dlouhými vlasy. Možná postřehnete, že rozumí koním a dětem a psům a legraci, že příšerně zpívá a je na Cunkově jako doma. On tam skutečně doma je, jmenuje se Zub a usadil se v té malé vesničce kvůli koním. Bydlí se svými blízkými – lidmi i zvířaty.
Jen málokdo tuší, že Zub bydlel dřív jinde, vypadá totiž jako dávný obyvatel vesničky uprostřed Čertovy hrbatiny. Byla ale doba, kdy Zub bydlel sice ve stejné nadmořské výšce, ale mnohem dál na sever. Tím místem byla farma huculských koní Janova Hora v Krkonoších. Zub tam pracoval u koní, staral se o ně a uprostřed hor se pomalu stával tím pravým koňákem, jakým je pro nás dnes. Chci vám vyprávět, co Zub a jeho pes Fík , kterého kdysi měl, prožili na Janovce. Jak brzy pochopíte, byla to událost pro huculské koně velmi významná. Zub a jeho pes Fík k sobě tehdy nerozlučně patřili. Výborně si rozuměli, znali dobře jeden druhého a málokdy jste je viděli jinak, než spolu. Zub byl stejný jako dnes, snad jen jeho tvář byla o pár vrásek hladší a Fík byl kokršpaněl tuším trojbarevný, černá a bílá vás upoutaly na první pohled. Fík neúnavně doprovázel Zuba, kamkoliv se hnul. Jezdili spolu i na vyjížďky – Zub na koni, Fík na zemi po svých, občas se vraceli po svých všichni tři bok po boku – kůň, muž a pes. Však také Fík byl na své vyjížďkové výkony jak se patří pyšný. Vydržel jistě víc než leckterý lovecký honící pes a jeho tělo bylo pevné, ohebné a štíhlé jako strunka.
Ale netrvalo dlouho a Fík se začal pomalu měnit. Nikdo neví, jestli mu neustálý obdiv všech trošku zvedl čumáček vzhůru nebo na něj přišla prostě únava, ale jisté je, že v neustálém pohybu vytrval jen jeho pán Zub. Fíka jste mohli stále častěji vidět, jak jen tak někde polehává, už se nehnal bezhlavě do každého skotačení a vyjížďky se mu začaly zdát jaksi příliš dlouhé. A co horšího – Fík začal strašlivě jíst. Vlastně je lepší říct, že začal žrát, cpát se, přejídat, slupnul na co přišel, zmizelo v něm všechno, co viděl, žádná dobrota před ním neobstála a brzy zmizela v jeho nenasytném bříšku. Samozřejmě, že následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Fík po krátkém čase přestal být psem a stal se chodící koulí. Chlupatou koulí na čtyřech nohách, která se nejraději rozplácla někde v teplíčku, měla co nejblíže svého čumáčku nějakou tu dobrotu a jen tak ležela a tloustla.
Zub si toho samozřejmě brzy všiml, snažil se té záhadě zvětšování Fíka přijít na kloub a nemusel se ani moc namáhat – ty hory jídla, co Fík spořádal, by stačily možná i pro menšího slona. Protože Zub dobře věděl, jak je tloustnutí pro Fíka a vlastně pro každého nezdravé a špatné, udělal rázné opatření. Přestal Fíka krmit, dával mu stále méně a méně jídla do misky a pečlivě dbal na to, aby se Fík z žádné vyjížďky neulil. Marně. Fík koule kynul vesele dál.
Záhada vrtala hlavou všem – není přece možné, aby pes, který nedostane několik dnů najíst, jen pije vodu a dost často běhá s koňmi na vyjížďce, byl pořád jako míč a obaloval se sádlem v dalších a dalších vrstvách !!!
Jednoho dne se úplnou náhodou podařilo Zubovi tu tajemnou záhadu Fíkova tloustnutí bez jídla vyřešit. Koně byli osedláni na vyjížďku a Zub si ještě rychle zaběhl do sedlovny pro zapomenutý bičík. Když se rozhlížel v tichu prázdného domu po sedlovně, uslyšel z vedlejší místnosti, kde se šrotoval oves pro koně a ukládal se velké bedny, tajemné šramocení. Potichu a po špičkách se připlížil do ovsárny, opatrně se zaposlouchal s uchem přímo u bedny a uslyšel funění, mlaskání a spokojené mručení. Když potichoučku a opatrně otevřel bednu s ovsem, uviděl něco, co mu úplně vyrazilo dech: v bedně s namačkaným ovsem si hověl Fík a spokojeně se ovšem cpal , až se mu málem dělaly boule za ušima. Ani si Zuba nevšiml a dál se ládoval s blaženým výrazem na čenichu.
Zub tiše zavřel víko od bedny, zavrtěl nevěřícně hlavou a odjel na vyjížďku. Po návratu našel Fíka, který se mezitím usadil na vyhřátém zápraží a tvářil se jako ten nejvyhladovělejší pes na světě, který už nedostal dlouhé roky nažrat a přesto statečně odolává smrti hladem. Od té chvíle začaly Fíkovi krušné časy. Zub ho nespustil z očí a Fík měl každý den tolik pohybu, jako jiní psi nestihnou za celý život.
Bylo to pro tu kouli ze sádla moc krušné. Funěl, hekal, všechno ho bolelo, pořád mu bylo příšerné horko, protože vlastně na svých nožkách jako by nosil celkem tři psy a ne jen jednoho. Tak moc byl tlustý.
A tak se jednoho dne Fíkovi zrodil v hlavě nápad, že se už nenechá honit a z té zatracené vyjížďky prostě uteče. Jak řekl, tak i udělal. Od Janovky se rozběhl radostně před všemi koňmi a tvářil se, že pro něj není větší slast, než své tlusťoučké tělo honit po lese. Jakmile však řada koní vjela do lesa, za prvním stromem se schoval a když vše kolem ztichlo, vydal se na cestu zpět k farmě.
Po pár metrech si Fík zamračeně řekl: “Fuj, taková dálka, kdo to má vydržet, pořád se trmácet tam a zpátky po cestě. Zkrátím si to přes louku u seníku!“ Přeběhl silnici a pustil se rovnou nejkratší cestou dolů. Ale ouha, to neměl dělat. Ta louka byla totiž bažinatá a tlustý Fík se začal bořit tlapkami do mazlavého bahna. Jen se ušklíbl a pokračoval. Po pár krocích se však stala osudná věc. Fík šlápl přímo doprostřed hlubokánské bahnité tůňky. Bahno ošklivě mlasklo a sevřelo Fíka do svých spárů. Drželo ho v železném sevření a začalo ho vtahovat hloub a hloub.
Fík se ohromně vylekal: “Jé, jsem tady úplně sám, nikdo o mě neví a já se propadám do hlubokého bahna. Co budu dělat????? Proč jen jsem utekl Zubovi a neposlouchal??? Teď mě tady sežere bahno a nikdo mě už nikdy nenajde!!!“ A začal moc a moc smutně a žalostně výt.
Fíkovo vytí uslyšel huculský Koník, který byl v ohradě pod seníkem, protože kulhal a měl odpočívat. Chvíli natáčel uši do všech stran, aby zjistil, odkud ty smutné zvuky jdou a pak šel najisto – k bažině na kraji louky. Objevil tam Fíka v zoufalé situaci.Bahno ho obepínalo ze všech stran a nad hladinou už byl vidět jen jeho hřbet a hlava. „Co tady proboha vyvádíš?“ zeptal se Koník Fíka. Ten už měl sílu jen smutně vzdychnout a zašeptat: “Prosím, zachraň mě!“
Koník viděl, že jde o život a o vteřiny. Rychle a rázně zatřepal hřívou, zahrabal na okraji bahna kopytem a pak vyhrkl: “Vydrž, hned jsem zpátky.“ Koník se rozcválal směrem k východu z ohrady. Věděl moc dobře, že vchod je zavřený a jinudy cesta ven nevede. Při svém cvalu si neustále do rytmu skoků opakoval: “Musíš! Dokážeš to! Zvládneš to ! Jenom chtít!“ Před ohradou prodloužil cval, dal do něj všechnu sílu a - přeskočil ohradu, ani kopýtkem neškrtl o horní kládu. Tryskem se dostal k zadnímu vchodu do stáje, kopyta mu zaklapala po betonu před dílnou a už stál v sedlovně. Usilovně začal strkat hlavou do chomoutu se zavěšenými postroji a tlustými koženými pobočinami, strkal a strkal, až se mu chomout prudce sesunul na krk a řemeny postroje ho šlehly do boků. Nevšímal si bolesti ani toho, jak ho chomout bez měkké podušky dře do krku a běžel co nejrychleji zpátky k Fíkovi. Věděl, že běží závod o život. Když doběhl k bažině, Fíkovi už trčela z bahna jen zakloněná hlava a jeho pohled byl moc zoufalý. Koník si stoupl co nejblíže bažině a vytrvale pohazoval hlavou a tělem tak dlouho, až kožené řemeny postroje zaletěly k Fíkovi. Ten je uchopil co nejpevněji do zubů a Koník napjal všechny svaly. Oba hekali, funěli, chomout a řemeny se Koníkovi zarývaly do hřbetu, a pomalu, pomaloučku Koník Fíka z bahna vytáhl.
Zcela vyčerpaní se odvlekli do bezpečné vzdálenosti od bažiny a Fík z posledních sil tichounce zašeptal: "Děkuju ti, Koníku, zachránil jsi mi život.“
A na tom místě je oba dva našel Zub po návratu z vyjížďky – zablácený Fík olizoval Koníkovi záda v blízkosti kohoutku, kde měl Koník několik ošklivých krvavých odřenin a opodál ležely úplně zamotané postroje a chomout. Zub nad tím vrtěl hlavou, nedokázal si představit, jak ti dva se dostali k sobě a kdo tam přinesl věci ze sedlovny, ale protože všichni mlčeli, odvedl Koníka s Fíkem do stáje, oba dva umyl, ošetřil a víc nepátral.
Od toho dne byla na Janovce nerozlučná dvojice kamarádů – Fík, který už raději nechal hodování v ovsu a stal se postupně zase správným svalnatým psem a huculský Koník, kterému zůstal po krvavých odřeninách na zádech křížem pruh tmavých chlupů. To na památku dne, kdy jeden pomohl druhému v nesnázích a neohlížel se při tom na bolest ani nebezpečí. Tak to mezi opravdovými přáteli chodí.
Fík už dávno běhá někde v psím nebi, ale všichni huculští koně nosí tmavý pruh na zádech dodnes na památku přátelské pomoci v nouzi. Říkáme mu oslí kříž, přestože jeho původce nebyl vůbec žádný osel, ale huculský hrdina a kamarád.

-----------------------------------------
A to je konec Huculských pohádek

Hup nahoru.

Hup zpátky do Cunkova.